Viděl, že ztrácí syna, kterého miluje, ale chápal ho a dokonce se v něm probouzelo něco jako hrdost: přece ho nevychovával nadarmo! Duše Jiřího nebyla hřivna, kterou otec zakopal; vyvstávala před otcem zbohacená, rozmnožená... A před tímto velikým poznáním, hřejivým a povzbuzujícím, ustupovala bolest nad rozloučením. Podal Jiřímu ruku a ve stínu lesa se oba políbili. „Pán Bůh tě opatruj, abys měl ze svého rozhodnutí vždycky požehnání, a chraň tě, abys nelitoval! Odejít můžeš, ale víš, že vrátit by ses nikdy nemohl do Javorníka. Šel bys tam — do Hradiště — do vězení...“ „Vím to, tatínku — a mé rozhodnutí jest pevné. Jen aby mne maminka pochopila jako vy!“ „I ona pochopí. Nikdy bys nebyl tak silný u víře, kdyby ona při mně nestála pevně a odhodlaně. Vždyť ona tě vlastně vychovávala nejprve.“ „To je to nejtěžší pro mne... Vy jste muž a nesete rozchod křesťansky mužně. Bůh posiluj maminku, aby jej nesla i ona stejně odhodlaně...“ Večer bylo u Minaříků rozhodnuto. Martin již dříve věděl o plánu bratrově, ale nečekal, že bude tak záhy prováděn. Matka se s počátku zarazila a její oči se zalily slzami. Ale to jen na okamžik. Matka ustoupila křesťance: „V Písmě svátém čteme, že blahoslavený, kdo opustí otce a matku k vůli Spasiteli. Pán Ježíš to myslel jinak nežli se nám to naplňuje dnes: ty se s námi neloučíš proto, že jsme proti Spasiteli, ale abys mu mohl na Slovensku lépe sloužit. I tuto 95
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3