94 „Může být, ale já přece toužím po něčem větším. Nezlobte se, tatínku, já jsem se rozhodl... Půjdu na Slovensko a zůstanu tam...“ Otec se zarazil. V jeho očích se zamželo, a nastalo dlouhé mlčení. „Víš, jak je mně drahá naše víra, a pro nic na světě ti nebudu bránit, abys jí zůstal věrným. Já jsem již s Javorníkem srostl. Nedovedu si představit, že bych odešel. Ne že bych se bál bídy v cizině. Vím, že by mne Pán Bůh ani tam neopustil. Ale všechno u nás ke mně mluví... Ten náš domek je starý, ale snad právě proto ho mám tak rád. Stavěl jej náš praděd a zde žili naši otcové. Jistě tu mnoho vytrpěli, když na ně přišla povodeň otroctví. A zůstali. Proč? Měli toto místo rádi — je to jako naše země zaslíbená, náš kraj rodinný---------- povážils všecko toto?“ „Nemyslete, že mně bude lehko se loučit. Vím, že chalupa zůstane v našem rodě — bude ji mít Martin. I v tom je vůle Boží, že mám bratra. Vím, že má rád ta naše políčka a že by se s Javorníkem nerozloučil za nic na světě. Ale já jsem se již skoro rozloučil. Když se tak shromažďujeme potajmu, vždy mě srdce bolí. Rád bych ven, ven, tam bych jim to vykřikl, že se nestydím za evangelium. Rád bych Pána Boha vyznával také při práci, když jsem s ostatními — a tu abych se stále ohlížel, zda mne někdo nešpehuje... Všechno na mně leží. A jak bude dál, to nikdo neví. Všude samá mrákota, nikde paprsek naděje...“ Opět se rozprostřelo těžké mlčení. Otec zápasil.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3