po takových návštěvách k dílu s novou silou a dovedli ji předávati jiným, kdo již pod tíhou života klesali. Tak plynul život stejným tokem, týden po dni a rok po roce. Až s Jiřím se stala v poslední době změna. Jednou měl s otcem dlouhý rozhovor, když káceli v lese staletý strom. „Život se nám stává, tatínku, nesnesitelný. Často přemýšlím, co bychom měli dělati, aby naše svědomí bylo čisté a neposkvrněné nejen před lidmi, ale i před Bohem.“ Otec pohleděl na Jiřího v údivu: „To cítíme my všichni. Ale co máme, hochu, dělat, když to na nás Pán Bůh seslal? Nezbývá, než trpět, modlit se a očekávat, až přijde vysvobození.“ „Právě to mně nestačí. Vždyť to vysvobození je tak blízké — a my ho nevidíme.“ „Jak to myslíš?“ „Nezlobte se, tatínku, ale přemýšlel jsem o tom mnoho. Takto vlastně trvale živoříme. Ten vezdejší chléb si jakž takž vyděláme; ten duchovní chléb nám schází, a máme ho jen drobty — a někdy hodně okoralé.“ „Ale, Jiří, vždyť jiní ho mají ještě méně. Podívej se, vždyť se přece každého dne můžeme společně pomodlit, tajně si přečteme Písmo, někdy máme ty schůzky s bratřími, posílíme se — a když je to možno, zajdeme si do chrámu Páně. Co mají říci ti, co jsou daleko od hranic, tam někde na Českomoravské vysočině nebo za ní v Čechách? Těm je, hochu, daleko hůř.“ 93
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3