Když po několika dnech žalářník přivedl z pevnostní kobky vězně do kanceláře před soud, byl vězeň sice pobledlý, ale jeho pevnost nebyla zlomena. Soud měl tři členy a zapisovatele. „Jak se jmenuješ a odkud jsi?" „Jsem Josef Čejka a přicházím od Zemplína v Uhrách.“ „Odkud jsi rodilý a jaké provozuješ povolání?“ „Jsem ze Skutče na panství rychenburském v Čechách a mám mlýn u Zemplína.“ „Jakého jsi náboženství?“ „Jsem náboženství evangelického.“ „Od kdy vykonáváš toto náboženství?“ Vězeň vyprávěl. Byl v mládí katolíkem, ale potom, když přestavovali mlýn jeho otce, našel knihu, která mu otevřela oči. Koupil si potom druhou knihu v Litomyšli, a když se chtěl ženit, vrchní rychenburský poslal dráby, aby ho odvedli na vojnu. Uprchl do Uher, tam byl ještě více posílen ve své víře a stal se rozhodným evangelíkem. Nyní jde domů, do Skutče, protože dostal zprávu, že jest jeho otec nemocen — a přál by si ještě jednou ho spatřiti... „Proč jsi se stal evangelíkem, když Její Milost císařská povoluje jen jedno náboženství?“ „Evangelíkem jsem se stal, protože podávají pod obojí způsobou, jak to slovo Boží káže.“ „Přijmeš víru katolickou?“ „Pán Bůh mne od toho uchovej! Ani na to nepomyslím. Radši bych si týlem dal jazyk vytáhnout, než bych jedno slovo mé spravedlivé víry 89
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3