Krásné zářijové slunce přímo pálilo, když se vypravil voják s vězněm z Kněžduba do Brna. Cesta vedla nejprve k Uherskému Hradišti, odtud do Kyjova, kam dorazili za večera. Lid na polích se zastavoval v práci, když viděl vojáka v bílém kabátci se šavlí a vedle něho silného muže ve slováckém kroji v železech. Cesta byla i samému průvodci dlouhá, a když se zastavili v hospodě, aby se občerstvili, voják si všiml, že vězeň nedělá před jídlem kříže. „Cos provedl, že budeš souzen?“ „Co jsem provedl? Řekl jsem několik vět pravdy — a mám být souzen jako kacíř.“ „Kacíř?... A jakého jsi náboženství?“ „Jsem evangelík a my na Slovensku máme své chrámy...“ Voják se zamyslel. „Tedy jsme bratří u víře...“ A večer požádal hostinského, aby vězni dal místo lože na slámě postel v pokoji s ním samým. Když vše utichlo, nocležníci si šeptali. To vojín si dal vyprávěti životní osudy vězňovy a potom mu sám otevřel srdce. Pocházel z Cech od Králové Hradce a pro víru svých otců byl odveden na vojnu; ale v Uhrách se ve své víře ještě posílil... a nyní má často trestati ty, kdo jsou jeho bratry u víře... A oba potom poklekli a spojili se v modlitbě. Druhého dne odevzdal voják vězně v Brně u „královské representací a komory“. Ale dříve, nežli tak učinil, ještě společně se posilovali u víře, jak 88 musí býti pevni, aby je jednou Bůh neodsoudil...
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3