setkal starý Čejka s Marií, byly v jejích očích radostné slzy. Řekla jen jednu větu: „Pán Bůh vám to odplať, tatínku! Budu dýchati veseleji.“ * A zase uplynula tři léta a psalo se roku 1750. Bylo po žních a na jižní Moravě se na panském již konaly přípravy k podzimnímu setí. V hospodě v Kněždubě se vždycky našlo několik pocestných, ale dnes tam bylo zvlášť živo. Dubový stůl byl plně obsazen a v šenkovně ještě stálo několik mužů, podle kroje z blízkosti Strážnice a Velké. Jejich hovor umlkl, když do šenkovny vstoupil nový host. Byla na něho zvláštní podívaná: vysoký, oděný v kroj odněkud ze Slovenska, stál zde, ztělesnění síly a odvahy svých více nežli čtyřiceti let. Poručil si něco jisti a pokynul o sklenici nápoje. Ještě se ho nedotkl, když zvědavost prolomila mlčení. „Přicházíš hodně zdaleka?“ „Až od Zemplína.“ „Jak se tam máte?“ „Podle těla jako vy, podle duše lépe.“ Hosté se seskupili kolem příchozího. Jeden se vyptával na to, druhý na ono. Ale všechny zarazila jakási odvážnost, se kterou cizinec mluvil. Podle řeči to nebyl Slovák, ale se Slováky již srostl. Vyprávěl, jak tam nahoře v Uhrách se žije; některé vrchnosti jsou tvrdé a neúprosné, jinde se má poddaný lid lépe. Ale žije se svobodně. Nikdo nesahá člověku do svědomí. A tak se snáší i nedostatek 86 jaksi lehčeji...
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3