Jednou s ním o tom pohovořil. Matouš se s počátku zarazil nad otázkou otcovou, zda jest Marie pravověrnou katoličkou, a odpověděl: „Víte, tatínku, že je to žena hodná a miluji ji celou duší.“ „I my ji máme rádi jako svou vlastní dceru. Lépe jsi nemohl vyvolit. Ale je pravověrná katolička?“ „A kdyby nebyla — co byste tomu říkal? Myslím, že od té doby, co nás tak týrali, není nikdo z nás pravověmým katolíkem. Byl jsem tehdy hoch, když Josef odešel, ale nechtěl bych znovu prožiti, co jsme zkusili...“ „Nemohu tě odsuzovat, synu, za to, jak jednáš. Trochu jsme se zotavili z rány, jež nás stihla, ale bolest se nezacelila a nezacelí se nikdy. I já jsem jiný, nežli jsem býval. Dřív mne kostel povznášel. Ale pak — — vzali nám Josefa a zničili jeho štěstí------a církev neměla nad námi slitování, když jsem zrovna křičel touhou po laskavém slovíčku. Jak mohu věřit, že ten nemilosrdný farář je mým prostředníkem mezi Bohem a mou duší? Již jsem to zkusil bez něho a modlil se sám a sám — a matka též — a Bůh seslal aspoň rosu útěchy do našich vyprahlých srdcí. Nejsem slepý, abych nepozoroval, že Marie není pravou katoličkou. Jen mne mrzelo, že ses k tomu nepřiznal. Tak nás zřídili: ani syn otci a otec synovi nemůže věřiti... Neboj se, nebudu ti sahat do tvého svědomí. Jen abys neupadl do neštěstí a pronásledování!“ Místo odpovědi sklonil se Matouš k otcově ruce a políbil ji. Porozuměli si —. A když se k večeru 85
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3