vala trpce na to, že lidé pravdy Boží neznají, že jsou vedeni jen k otrocké poslušnosti, ale přikázání Boží šlapou. Byla to zvláštní pobožnost: snacha byla proti církvi, a kdyby býval někdo udal její řeči, jistě by odpykala své výroky vězením; ale naproti tomu nikdo nebral Boží přikázání v celé rodině tak vážně jako ona. Nikdy nebylo slyšeti slova rouhavého z jejích úst. Nikdy nevstávala k práci bez modliteb a vždy vybízela svého muže, aby se večer pomodlil společně s ní, a divila se, když jí řekl, že to nedovede. Modlila se tedy sama hlasitě, poklekla u- prostřed světnice — a Matouš u vytržení se modlil s ní, nevida ani, že v této modlitbě není ani slova prosby k svátým a že se modlí jen k všemohoucímu a vševědoucímu Bohu... A když se narodil mladým Čejkům syn, byla v rodině radost téměř úplná. Nad mlýnem se roz- klenula obloha vnitřní vyrovnanosti a smíření s tím, co bylo. Po dvou letech chlapec chodil a matčino volání „Jeníku“ znělo jako zvuk stříbra ve mlýně. A záhy viděli staří Čejkovi, jak mladá matka vede své dítě. Modlila se s ním, vyprávěla biblické příběhy, o Ježíši a jeho lásce a o tom, jak Pán Bůh své věrné chrání. Stará mlynářka byla jako u vytržení: Bylo to tak krásné — ale jen, aby se o tom páter misionář, který je na faře, nedověděl! A starý Čejka vzpomínal: viděl sebe, jak chodíval se svým otcem — — a pojednou mu bylo jasno, že právě tak jej vychovával jeho vlastní tatínek... Při této vzpomínce zaslzel. Do Čejkova mlýna se tedy vrací starý duch. Je si toho mladý Matouš vědom? Ví, 84 čím se pomalu stává?
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3