váděl do nesnází, a přiznám — sebe také ne. Vrchní nezapomněl, a jistě bude snovati plány, jak by se pomstil." „Buď, jak buď, porozuměli jsme si, a i to jest Boží dar. S Pánem Bohem!“ Léta plynula a mnoho se pozměnilo. Přešlo deset, patnáct let, a kdo by navštívil Skuťeč, viděl by, jak se život mnohých nachyluje. Šejnoha byl již bělovlasým starcem, a také Čejka již ztratil svou přímou postavu a chodil nachýlen s holí. Mlýn vedl jeho mladší syn — a přivedl si ženu, která si získala lásku všech. Zvláště Šejnoha s ní častoi i v soukromí hovoříval —a Čejkovi tušili, že mezi ním a mladou mlynářkou jest hlubší porozumění nežli svět věděl. Nehněvali se však. Když se mluvilo o církvi, žena^^tTiZe mlčela. Jen někdy se rozohnila, kdykoliv přišla řeč na utrpení náboženské. Tu jí jiskry sršely z očí. Vyprávěla mnohé věci, jichž ani Čejka nevěděl, jak si počínali misionáři v té nebo oné rodině v nejbližším okolí... A vždycky přišla v řeči s láskou na Josefa, jak ubohý byl vyšíván z domu pro své svědomí. Skoro by se zdálo, že ho tajně milovala — ale všichni věděli, že ho ani neznala. Byla jen děckem, když Josef uprchl z domova. A přemýšlel Čejka a přemýšlela Čejková, co vede jejich snachu k této lásce k Josefovi, jehož neznala. Vždyť nebýti útěku Josefova, mlýn by byl zdědil Josef a ne Matouš! Chápali pomalu: Marie byla téhož ducha jako Josef a jako Šejnoha. Často ji viděli, jak se skrytě modlí se sepjatýma rukama, a nejednou přivedla svého muže na řeč, co vlastně Kristus od lidí žádá. Žalo- 83
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3