prorážel jimi jakýsi těžký smutek po otci, matce a domovině. Čejkovi měli radost i zármutek, radost nad záchranou synovou, smutek nad jeho samotou. Nikdy se nezmínil o ženitbě. Bylo jasno, že zůstává věren té jediné, kterou si zamiloval ve vlasti. Také Dvořákovi, zdá se, o něm věděli. Když se sešel Dvořák s Čejkou, v jeho zraku byla radost. Neptal se na Josefa, ale mluvil o jeho pobytu na Slovensku jako o společném tajemství. Až jednou Čejka vyhrkl: „Ale nebolí tě, příteli, že štěstí těch mladých lidí bylo ubito?“ „I mne to bolí, a přece jsem šťasten. Josef není ztracen před Bohem a Anička také ne, i když zůstanou oba svobodni a budou na sebe vzpomínati do dálky. A kdo ví, zda se někdy ještě nesetkají? Cesty Boží jsou předivné.“ „Víte, že jsem již smířen s tím, že jsem Josefa ztratil? Jaký by byl jeho život doma, kdyby se cítil jako otrok? Byl příliš přímý a poctivý a byl by skončil někde v žaláři. Že našel knihu po mém otci, bylo řízení Boží. I bez tvé rodiny by býval asi skončil tam, kam se dostal. Bývali by jej tam přivedli druzí. Bylo to již Boží řízení. Proto mne mrzí, že jsem vám s počátku nerozuměl a neměl k vám důvěry. Pán Bůh vás doma pozdravuj — vyřiď Aničce, že na ni vzpomínám, jako by byla skutečně mou dcerou. Mrzí mne, že k nám nemůže přijíti. Byly by z toho zbytečné lidské řeči.“ „Ale nemohl by ses někdy podívati k nám? Víš, jak bychom tě rádi viděli. Přijď a budeš vítán!“ 82 „Uvidíme, co bude dále. Nerad bych vás při
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3