nemůže býti samo od sebe. Jistě v tom něco musí býti velikého — a proto tě prosím za odpuštění, jestli jsem ti křivdil. Co asi budou říkati Dvořákovi, až se dovědí, že je Josef živ?“ „Už to vědí. Bratr ze Slovenska byl napřed u nich...“ „Ještě jednou srdečně děkuji za všechno. A snad Pán Bůh dá, že si teď ještě více budeme rozuměti, nežli jsme si rozuměli dříve. Byl jsem ti vděčný, žes nám pomáhal, měl jsem k tobě úctu pro tvou povahu, ale vidím, že to všechno bylo málo. Musím tě míti rád — a snad mně někdy povíš něco z toho, jak žijete. Bude mně, jako by ke mně mluvil můj syn — Josef. Nezlob se!“ „Rád budu s tebou mluvit, jako by mluvil Josef. To budou nejkrásnější chvíle mého života!“ A rozešli se s plamenem v srdci a láskou v očích. Nový život začínal. Nebyl to život lehčí nežli v posledním roce. Práce bylo mnoho a nedůvěra v okolí nebyla vymýcena. Ale ponenáhlu se začínalo zapomínat, v Čejkově mlýně se zase scházeli mléči, hovořili, sdělovali si noviny z okolí. Čejka byl uzavřenější nežli dříve. Lidé to chápali: ztratil syna, svou největší naději... Zatím nebyla to jediná zpráva, která přišla od Josefa. Za rok přišla další. Opět psaní, plné víry a biblického života, vzpomínek a lásky. Bylo viděti, že Josef jest sice na jedné straně šťasten, protože mu nepřekáží v jeho víře, a jeho listy byly stále plnější výroků z bible, jak vysvětloval Šejnoha. Ale 81
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3