A z kapsy vyňal kus papíru. Čejka po něm skočil jako po nejdražším pokladu na světě. Papír nebyl podepsán, ale rukopis — tento rukopis byl Josefův. Tak píše on, jen on na světě! Bylo to více nežli mohl mlynář snésti. Klesl, složil hlavu do dlaní a plakal, plakal radostně, nestydě se za veliké slzy, které se valily jako hrachy po jeho tváři. „Můj syn, můj drahý Josef jest živ... Jen když je živ... Bud’ jméno Boží velebeno! Přece jeho víra nebyla zklamána...“ Teprve po chvíli se vzpamatoval. „Nemohu to čisti. Zatím mně stačí tato zpráva. A nevím, co bych ti řekl, drahý sousede. Jsi jako anděl s nebe, který přišel do mého vězení, aby mne vyvedl na svět nové naděje. Ale jak jsi, prosím tě, přišel k tomu ty, že mně přinášíš tento dopis?“ Šejnoha se zamlčel. „Víš, sousede, že jsem téže víry jako tvůj Josef a jako býval tvůj otec. A jest nás mnoho, kteří jsme se nezřekli Beránka Božího a jeho evangelia. Vím dnes, že mne neprozradíš, protože jde také o Josefa. Ale my se známe — a jeden s druhým držíme. Dávno bychom byli zahynuli, kdyby nás nepodpírali z milosti Boží ti, co jsou za hranicemi. Občas přichází k nám tajný kazatel — potěší, přinese zprávy od těch, kdo jsou svobodni a mohou sloužiti Pánu Bohu podle pravdy jeho slova... a k těm patří tvůj Josef. Přišel ke mně bratr, který Josefa zná — 76 a tomu dal Jošef psaní pro vás... Nepodepsal se,
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3