týrali, ale to se snese, jen když má člověk před Pánem Bohem čisté svědomí. Pravda Boží na konec musí zvítězit.... „A v utišení se a v doufání bude síla naše —“ dodal modlitebně. Když se rozcházeli, jejich stisk ruky naznačil, že jsou značně bližší. Po tomto rozhovoru se hladina života u Čejků jaksi uklidnila. Život přicházel do starých kolejí, jen Josef scházel. A matka často v ústraní uronila slzu. Nenaříkala však na rozhodnutí Josefovo. „Kdo by se tomu divil, že se člověk vzepře, když ho šlapou v prach jako červíčka bez milosrdenství?“ Jednoho rána Čejka vyhlédl z okna. Přicházel k němu Šejnoha. „Nesu ti, sousede, novinu, která vás všechny potěší!“ A oči Šejnohovy se setkaly radostně se zrakem Čejkovým. „U nás je, Šejnoho, o radostné zprávy nouze. Co mně přinášíš?“ „Je to veliká radost, která se stala vaší rodině, Čejko. Vím, jak se daří Josefovi!“ Pod Čejkou se zatočil svět. Byl to statný muž, padesátník, ale musel se zachytiti stolu, aby neklesl. „Šejnoho, sousede drahý, mluvíš pravdu?“ „V takových věcech se nesmí lhát — a nemáme lhát nikdy.“ „Žízním po této pravdě.“ A Čejka se chopil ruky Šejnohovy: „Opakuj, opakuj před Bohem: Je Josef živ‘?“ A Šejnoha slavnostně přitakal: „Jest živ, je zdráv a daří se mu dobře.“ 75
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3