dého cháma musí dostat za každou cenu. Farář byl k Čejkovým chladným a sousedé se jim zřejmě vyhýbali s obavou, že patří k prašivému stádu. Na to všechno si Čejkovi zvykli. I ta pobožnost v kostele jim jaksi zhořkla. Chodili sice na mši stejně pilně jako dříve, ale chlad chrámu a zuřivé útoky proti kacířům ležely na jejich srdci jako balvany ve chvíli, kdy duše toužila po potěše. Co se stalo s Josefem? Jednou se sešel náhodou Čejka s Dvořákem. Oba se tohoto setkání obávali. Čejka měl na jazyku trpkou poznámku, že rodina Dvořákova mu vzala syna. Ale Dvořák začal sám; stiskl bratrsky ruku Čejkovu a vyslovil svou upřímnou účast. Denně vzpomínají na Josefa, ale věří, že Pán Bůh ho neopustil. Jistě jest někde v dobrých rukou, a my se na rozloučení musíme připravovat! stále. Vždyť konečně život jest stálé loučení se člověka s člověkem. A Josef jest čistá duše, která chce žiti a jistě žije podle zákona Božího. Čejka se na něho nesmí hněvati. Co je potkalo, bylo jistě podle řízení Božího — a musíme to přijímati z Božích rukou bez reptání. Čejka se nezmohl na nic jiného, nežli na otázku: „Co Anička?“ „Vzpomíná na Josefa a modlí se za něho, aby ho Bůh chránil.“ Potom se rozhovořili. Na otázku Čejkovu, zda neměli u Dvořáků také nesnáz k vůli Josefovi, Dvořák jen mávl rukou, jakoby to nic nebylo. Byli u nich drábi, páteři misionáři prohledávali dům od 74 střechy do sklepa, vše zpřevraceli, ženu a dceru
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3