k Nedvědici a Velkému Meziříčí. Tam je bezpečněji. A z jižní Moravy od Nosislavi se dostaneš za dva dny na slovenské hranice k Holiči přes Klobouky. Neboj se, bratři ti jistě dobře poradí a pomohou. Josef žasl. „Jak to, prosím tě, všechno znáš?“ „Vidíš, bratře, jak jsme spojeni. Neprodal jsem knížku jen tobě. Často přicházejí ke mně bratři až z Moravy, z Olešnice, a ti zase knížky dodávají až k Brnu. Víme jeden o druhém — a to jest naše posila...“ Josef usínal večer spokojeněji, ačkoliv to bylo na půdě a příchod k jeho lůžku byl zatarasen starým haraburdím. Viděl, že jeho sny se nesplnily, ale že vyvstává nový život. Jaký bude? To ví sám Bůh. Ale byl jist, že skutečně Bůh jej vede, a přál si jen jedno: aby to, kam jej vede, bylo mu k dobrému. Počal věřiti, že ani jeho rodiče nebudou opuštěni. Prožil v poslední době tolik bratrství a lásky od lidí, s nimiž se málo znal, že mu vše připadalo jako zázrak. Srovnával vrchního s bratřími v Proseči a s Lukášem v Litomyšli — a viděl již, že ani ti, kam půjde s Lukášovým doporučením, ho nezklamou. A uplynul rok. Byl nekonečně dlouhý pro fy, kdo žili v trapné nejistotě o svém synu. Nejistota doléhala na Čejku ještě tíže, nežli všechny útrapy, jimiž musel procházeti. Návštěva páterů misionářů pokořila ho až v prach. Celý mlýn prohledali, vojáka dali do rodiny, aby sledoval, zda rodina žije katolicky. Vrchní vzkázal, že toho kacířského mla 73
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3