„Na vojnu nepůjdu, i kdyby mně hrozil trest smrti... Půjdu tam, kde na mne nebudou moci...“ „Ale kam?“ „Šejnoha mně vyprávěl, jak naši věrní utíkají za hranice. Půjdu buď do Saska nebo někam jinam.“ „Ke komu se obrátíš? Vždyť nemáš ani kus chleba na cestu. Ten ti dáme, také o nějaký groš se nemusíš starat, ale musíš vědět, kdo by tě na cestě ukryl před slídivým zrakem vrchností. Víš, že jeden vrchní pomáhá druhému, všude jsou drábi a na hranicích vojsko, aby se nemohlo přebíhati...“ Pohaslý zrak Josefův se zamyslel. Pojednou v něm zasvitla nová naděje. „Půjdu do Litomyšle k Lukášovi, ten mně poradí. Víte, že prodává tajně knížky z ciziny dovezené. Ten jistě ví, ke komu bych se měl obrátit.“ Se srdce Dvořákovy rodiny spadl těžký kámen beznaděje. Již jim nešlo o svatbu Aniččinu, ale o život Josefův. Mluvila jen víra, zápasící s beznadějí. „To ti sám Bůh vnuknul. Dnes budeš u nás na noc a zítra se skryješ u sousedů ve stodole, kde tě nebude nikdo hledati. Než přijde z Rychenburka zpráva do Litomyšle a do okolních panství, můžeš býti dávno za hranicemi.“ U Dvořáků se denně večer modlívali. Dnes však jejich modlitby byly zvlášť vroucné. Mysleli na Josefa, na jeho rodiče, kteří projdou těžkým utrpením, a potom na všechny pronásledované ve vlasti. 70 Vzpomínali na ty, kdo jsou za hranicemi v bezpečí
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3