„Kde je váš syn Josef?“ „Nevíme. Odešel. Snad přijde za chvíli s pole.“ „Tedy si na něho počkáme. Ale jestli utekl, tak si to ty, starý chlape, odneseš sám!“ Drábi si poručili večeři a zůstali přes noc. Druhého dne odváděli mlynáře Čejku svázaného k Rychenburku. Vrchní, když zvěděl, co se stalo, soptil vztekem. Dal Čejku zmrskati, aby vynutil, kam syn uprchl. Ale vše bylo marné. Když se Čejka zase potácel k domovu, úpěje pod ranami, jimiž bylo poseto jeho tělo, rychenburský vrchní věděl právě tak málo, jako dříve. Zatím Josef utíkal k Proseči. Věděl, že se vydává v nebezpečí, ale musel s Dvořákovými mluvit. Byla již noc, když doběhl; nechtěl vkročiti do stavení za světla, aby se neprozradil. Dvořákovi se ho zděsili. Tam dospěla nenávist vrchního? Štěstí mladých lidí se zřítilo. Co dělat? Uvažovali. A Dvořák s jistým obdivem patřil do tváře toho, který se měl stáťi jeho zetěm, ale jenž jím již nikdy nebude... „Pán Bůh mně vzal jednu velkou radost a naději života. Vím, že si Aničku nikdy vžiti nemohu. Ale nebojte se, že bych se změnil. Duše je dražší nade všecko, a nikdy vám nezapomenu toho, jak jste mne měli rádi a co jste mně dali... Pán Bůh vás neopustí... O mne nemějte strachu — někde se uchytím, kde spáry jestřábovy mne neuchvátí...“ „Ale, milý synu, kam se obrátit? Nebezpečí je všude. Ani v Proseči by ses nemohl ukrýti.“ 69
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3