„Tak už tě máme. Tak nemluví žádný upřímný katolík. Ten ctí svátou církev a nechvástá se nějakým jiným křesťanstvím. Podle slova Božího — každý si pod tím myslí, co chce. My víme lépe nežli ty, co je pravé a co je falešné...“ „Ale, milostivý pane, vždyť mně ani Aničce nikdo nemůže vyíýkaťi ani nejmenšího.“ „Nemůže vám vytýkati, protože vás nezná. Ale prozradil ses sám, že to s tvou věrností ke svaté církvi není nejlepší. A brát si ženu ještě z Proseče, to by tak hrálo... To bychom mohli mí ti ve Skutči stále jen pány pátery misionáře a nikdo by vás neobrátil. Z toho mračna, chlapče, nebude tak hned déšť. To si ještě dobře rozmyslíme, abychom ti dali svolení k takovému sňatku. Máš času dost... a snad se ještě pro tebe najde nějaká jiná, užitečná práce, nežli ženění--------- ha, ha... Kolik je ti let?“ „Dvaadvacet, milostivý pane!“ „Dvaadvacet — a pěkně urostlý jsi... Jen tvá duše není urostlá, jak by měla býti... Tedy, cháme, z té tvé svatby teď nebude nic — a honem utíkej, abych tě nepřetáhl holí nebo nedal položit do trdlice a nasázet ti několik na pamětnou, abys pamatoval více na duši nežli na svatbu s kacířkou...“ Josef vyrazil bez ducha z kanceláře. Celá krásná budoucnost se před ním řítila kamsi v neznámo... A ani nevěděl, kam jde. Potácel se pěšinami a cestou necestou, až přišel do Proseče. U Dvořáků jej uvítali se zděšením. Tak zdrceného ho nikdy neviděli. A když Josef vyprávěl, 66 jak pochodil u rychenburského vrchního, Dvořák
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3