mu vyjasňovali, odkud to veliké přátelství Šej- nohovo s mladým Josefem, odkud ta srdečnost... Nebylo možno odporovati. Večer Čejka prohodil jen několik slov, když se vraceli s Josefem: „Měl jsem, Josefe, velké obavy, ale je to vzácná rodina, do které jsi přišel. Myslím, že se dobře shodneme. Jen jedno přání mám, aby to tvé manželství se nestalo kamenem úrazu ve Skutči. Bojím se, že se to neutají, jak Dvořákovi smýšlejí...“ „To, tatínku, poručíme Pánu Bohu. On má cesty všech cest a prostředků tisíc, aby nám mohl pomoci. Jde přece o to, abychom si my rozuměli — a na ostatní svěť se nebudeme ohlížeti...“ Jedna veliká starost však ležela na Čejkovi. Ke sňatku bude třeba svolení od vrchnosti. Kdyby tak vrchnost dělala nesnáze — co by si Josef počal? Jistě že by od Aničky neustoupil. Co se stane? Za týden se vypravil Josef na zámek v Rychen- burku. Musel dlouho čekati, než byl připuštěn. Pan vrchní pohlédl na něho svrchu. Jeho oči přímo bodaly z obličeje pod parukou, která končila copem. Seděl na stole a držel v ruce hůlku. „Jak se jmenuješ a co chceš?“ „Jsem Josef Čejka ze mlýna ve Skutči — a přicházím vaši milost poníženě prosit o svolení ke sňatku.“ „Tak — ženit by ses chtěl... Ale máš pořádnou nevěstu? Víš, že milostivá vrchnost potřebuje dobrých rodin, aby byl udržen pořádek v kraji? 64 Stará se o vás, poddané, pečlivě, a proto není to
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3