porada. Josef prosil otce, aby mu dovolil slaviti sňatek s Aničkou. Čejkovi ji již znali. Jednoho nedělního odpoledne se vypravil mlynář do Proseče, aby navštívil rodinu, která měla býti spjata se jménem jeho vlastním. Vrátil se vážný, a kdo uměl čisti v jeho tváři, viděl tam jakési uspokojení. Dvořákovi se Čejkovi zřejmě líbili. Bylo tam čisto, v hospodářství pořádek, ale co nejvíce působilo, bylo celé ovzduší rodiny. Starý Dvořák mluvil málo, ale krásně, a poznalo se hned, že má hluboké životní zásady. Jeho slovy projadřovala jakási zvláštní víra, ačkoliv jména Božího často nepoužil. „Bude-li to vůle Páně,“ pravil, „pak jistě nebudeme brániti, aby naše děti šly Jeho cestou společně.“ To bylo všechno. Neptal se, jaké jsou hospodářské poměry Čejkovy, jak budou žiti, zda společně se starými nebo rozděleně... A stisk ruky Dvořákovy byl tak srdečný a bratrský, že se Čejka neubránil mocnému pohnutí... A matka Aniččina byla přímo andělsky dobrá. Sloužila hostům, jako by byli již dávno známí, vyptávala se srdečně na matku a mladšího syna, na hospodářství, na to, jak se lidé k nim chovají, a potřásala hlavou: „To je to největší, když si lidé navzájem pomáhají a jeden druhému není vlkem. Vždyť přece máme býti jako jedna rodina Božích lidí...“ Zase to zvláštní teplo — cítil Čejka. A vzpomínal, kde takové lidi viděl. Pojednou mu zabřesklo v mysli: Vždyť Šejnoha jest ve Skutči právě takový — a také tak upřímný, tak do jisté míry opatrný, ale přece poctivý, bratrský... Že patří Šejnoha k nim? A Čejka chápal: počalo se 63
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3