62 A Josef doléhal. „Tatínku, pro milosrdenství Boží, nezamítejte mne! Co mám v srdci, je také dědictví po rodičích ... a změnit se to nedá žádným násilím. Víra je dar Boží a nemůže býti vnucena. Nezatvrzujte se nade mnou, že jsem se vrátil k dědovi, k vašemu otci! Ten by mně jistě schválil můj krok — a Bůh mne jistě vedl cestou, po které dnes jdu... Chci Pána Boha poslouchali a nikdy nebudu špatným křesťanem.. Když se rozcházeli v zahrádce, starý Čejka podal Josefovi ruku. „Nebudu ti brániti. Ale dej Bůh, abys nepřivedl do neštěstí sebe a — nás.“ A Josef otcovu ruku políbil vřele, jako nikdy za svého života. „Věřím, že mne Bůh sám povede. Jeho budu poslouchati, kdyby se stalo cokoliv.“ Od té doby docházel Josef do Proseče k Dvořákům již veřejně. A nikdo netušil, že nechodil jen za Aničkou, mírnou a dobrou duší, ale že tam míval hovory s tajnými bratřími, s rodinou Kadlecovou, s Ambrožem, starým písmákem, a s četnými jinými. Byli velikou posilou pro něho, a on byl posilou pro ně. Často slyšel slova, že Bůh divně vede svůj lid, když vedle usychající větve dá vyrůsti svěží větvičce z kmene, který se zdál býti ztraceným. Josef již znal bibli, věděl, které knihy jsou zvláště drahé, četl v Komenském, měl kancionál bratrský a postilu, vše schované u Dvořáků, kteří sice nebyli bohatí na hmotné statky, ale pečlivě zachovávali duchovní bohatství po svých otcích. A zase se otevřelo jaro a u Čejků byla rodinná
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3