Přiznal se Šejnohovi, co se stalo. Vyprávěl mu o knize, kterou s otcem našli, svěřil se mu, jak jej zaujala, a jak by rád zvěděl ještě více z toho světa, který byl ztracen. Šejnoha rozevřel před Josefem nové výhledy. Viděl, že tomuto mladému člověku může svěřiti své tajemství. Vyprávěl mu o dědovi Čejkově, jak trpěl, jak se musel zříci víry, ale jak v srdci zůstal týmž, ale potom náhle zemřel... V rodině Šejnohově se o tom vyprávělo se smutkem, že dědův syn, Čejkův otec, již nebyl jako předkové. A Šejnoha dodal Josefovi: „Bylo to Boží řízení, abys ty zase znova nabyl, co bylo ztraceno. Pán Bůh tě přímo povolává, abys šel znova ve šlépějích svého děda za pravdou a zůstal jí věrným. Musíš býti opatrný, protože víš, co by tě čekalo, kdyby ses prozradil. Ale já ti pomohu, abys viděl ještě více nežli ti bylo dáno. Jen musíš slíbiti, že se ani svému otci nezmíníš o našem rozhovoru.“ Lidé potom vídali často mladého Čejku se Šej- nohou a divili se, kde béře Šejnoha tolik času, aby mohl Čejkům ještě pomáhati, zvláště když vlastně stavba byla již dohotovena. Ale chápali, že jest mladý Čejka vděčný. Jen jim nešlo na rozum, že Šejnoha, jindy tak nemluvný, spřátelil se s mladým člověkem. Josef chodil do kostela, jako dříve, ale bohoslužby nebyly jím sledovány tak pečlivě. Na štěstí se ho nikdo netázal, o čem pan farář kázal, protože v kostele byla vždycky celá rodina. Až jednou dovolil otec synovi, aby se podíval do Litomyšle. Bylo to daleko a taková cesta není 55
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3