vatce, na kterou se dostal. Zimní večery byly dlouhé a Josef se dal do četby knihy, kterou našel pod střechou, nyní rozbouranou. A četbou se před ním otevřel jiný svět, dosud neznámý. Nyní Josef věděl, proč byla kniha tak pečlivě ukryta. Pan farář by jí jistě neschválil. Nebylo tam ani slovíčka o svátých ani o mši, ani o sochách v kostele a ostatních svátých. Ale byla tam zvláštní slova, kterých jindy neslyšel. O Kristu, o hříchu člověka, o tom, že sami si nemůžeme pomoci, o tom, jak církev Kristova má býti církví bratří, jak všechno se má dííi v poslušenství zákona Božího. Josef se zmínil otci, co četl, ale ten ho odmítl. Bylo to snad po prvé, co se spolu neshodli. Otec chtěl nalezenou knihu ode- vzdati na faře, Josef se tomu vzpíral. Na konec bylo rozhodnuto, že si knihu podrží ještě na krátký čas, snad do podzimu, a potom ji odevzdají. Josefovi však bylo neskonale bolno při myšlence, že by se měl s ní rozloučiti. Zdálo se mu, jako by na něho hleděl jeho děd, který ji ukryl, a jako by zrazoval jeho drahý odkaz. Myšlenky, které získal, jej zcela zaujaly. Jednoho dne, když stál vedle Šejnohy na stavbě a těžce valili kládu na pilu, pojednou uklouzla Josefovi slova: „My tak těžce stavíme svůj dům — a což teprve Pán Bůh se svým domem mezi lidmi!?'“ Šejnoha stanul v údivu. „Odkud to, Josefe, máš? Je to pravda, to Boží stavení, církev Kristova, také bylo zbořeno a čeká, aby bylo znovu vystavěno...“ A Josef ani nevěděl, jak došlo k tomu dalšímu. 54
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3