to sám od sebe nevěděl, a když se mne ptal, svěřil se mně, že prý má tuto zprávu podati na rozkaz Jeho Milosti Císařské... Napsal, co jsem mu řekl, že jsem tu byl jen na visitaci a že jsem navštívil všechny dvory Vaší Milosti.“ Hrabě byl uklidněn, ale jeho hněv neutichl. „Omasto, teď trochu chápu, cos mně řekl, když přišel dopis císařův. Tak se lidé nevychovávají v dobrovolné a milující poddané. Když toto udělali šlechtici, co potom poddanému lidu?“ „Milosti, znám celé ovzduší. Dnes páter misionář má někdy větší moc nežli majitel panství. Nejsou poddanými jen robotníci, nevolníci. Jest jich daleko více...“ „Rozumím ti, Omasto. I já jsem takovým poddaným; snesu to, když mně poroučí císař; ale zdá se mně, že i císař je dnes poddaným, a takový — jak se jmenuje — — — misionář Floder chce i jemu poroučeti...“ „Vidíte dnes, Milosti, proč jsem z rodné země odešel.“ „Rozumím ti — a myslím, že dnes jsem porozuměl i těm, kteří tu zůstali, a kteří jsou poddanými dvojnásobnými...“ Nastala dlouhá pomlčka. Illesházy nemluvil a Omasta nemohl odejiti, dokud nebyl propuštěn. Konečně hrabě přerušil ticho: „Zůstaneš zde tak dlouho, až své poslání splníš dokonale, rozumíš? Pro misionáře Flodera nebudeš utíkat, a císař se na šlechtice hned tak neodváží. 48 Věřím ti.“
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3