a zděsil jsem se, jaký je zde útisk. Vždyť se zde nedá dýchat — je tu k zalknutí...“ „Ale tvé poslání je, abys uvedl hospodářství na panství do pořádku, a ne abys mně dělal nepříjemnosti... Co je nám do náboženství poddaných lidí?“ „Milosti, jest nám do toho velice mnoho. Když poddaný jest sevřen se všech stran, tu nepracuje rád, a škodu utrpíte nejdříve vy. Viděl jsem, jak tito lidé neradi pracují na panském, a jak jejich nenávist se obrací proti všem, kdo nad nimi vládnou, nejen proti církvi, ale i proti vrchnosti. Myslím, že by vrchnosti prospělo, kdyby byla méně ochotná pomáhati jesuitům v jejich pronásledování. Pro samé hony na kacíře se potom nedostane naše úřednictvo ani k pořádnému dílu. Podívejte se na lesy, co by se tam mohlo dělat, jak by se mohly správně kácet a dříví zpeněžit; a o polích ani nemluvím. Rozmrzelý dělník špatně oře, špatně seje, špatně seče a špatně klidí obilí. Proto jest výtěžek panství Vaší Milosti daleko menší nežli by mohl býti. Spokojený poddaný znamená nejvyšší zisk pro vrchnost.“ „Něco na tom jest — a myslím, že máš pravdu. Ale není zde již příliš pozdě? Kraj je rozjitřen...“ „Právě proto jsem si dovolil mluviti s poddanými o jejich nespokojenosti. Ptal jsem se jich, proč někdy pracují s takovou nechutí a tak špatně. A tu mně ne jeden, ale několik poddaných řeklo, kde je jejich bolest.“ „A co řekli?“ „Jeden z nich mně odpověděl: Jak má býti ruka 45
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3