Pojednou se zarazil. „Tys mne vysvobodila, ale co bude s tebou?“ „Znáš slovo Písem, že někdy musíme opusfiti otce svého a matku svou, abychom z rukou Božích stokrát více obdrželi? I já věřím, že mně Pán Bůh vynahradí ztrátu dnešní noci... Pozbyla jsem otce a matku. Zůstává mně nebeský Otec...“ „A což, Kateřino, kdyby ti Pán Bůh dal ještě jiné věci, někoho, kdo tě bude míti ze srdce rád za velikou oběť, kterou jsi mu přinesla? Jsem kazatelem evangelia a nikdy jsem nepomyslil na ženu. Dnes na ni myslím.“ Unavená tvář Kateřinina se zalila ruměncem. Její mlčení bylo nejkrásnější odpovědí, kterou zpívala Vinklárkovi na jeho otázku. Přicházeli ke slovenským hranicím. Pavel Vinklárek se sklonil ke Kateřině a políbil ji. A Kateřina uchopila jeho hlavu do obou rukou a opětujíc jeho polibek zalkala štěstím, jež se jí otevřelo po chvílích úzkosti a duševních zápasů. * Zatím měly Ždánice divadlo, jakých nezažily. Ráno vstal žalářník Lahoda, jako obvykle, a nedivil se, že dcera není v kuchyni. Mívala divné nápady a někdy odešla na pole přede dnem. Byla to dívka do práce, kterou obdivovalo celé okolí. Ale zarazil se, když chtěl donésti vězni poslední snídani a na věšáku nebylo klíče od věznice. Lahoda se dal do hledání. Zmaten vzpomínal, kde byl večer, když podal vězni večeři. A vždy 40 znovu se vracel k myšlence, že pověsil klíč jako
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3