ale byli neskonale šťastni. Vozka na ně pohlížel zvědavě. „Kam jdete?“ „Do Holiče“, odpověděla hbitě dívka. „A co tam?“ Okamžik mlčení. Potom dívka zvolna vypráví, že tam mají příbuzné. Jdou je navštívit. A aby jim cesta rychleji uběhla, vyšli v noci. Nemohou býti z domova tak dlouho, jak by si přáli...“ „Je to dost zlé, že jste se vypravili oba — jistě máte někoho doma, kdo by vás zastal v práci.“ V Hodoníně se zastavil povoz u zájezdné hospody. Cestující nabídli vozkovi občerstvení, chléb, máslo, který měla dívka v šátku, a koupili sklenici nápoje. Vozka odmítl. „Rád každému pomohu. A možná, že se někdy na Slovensku uvidíme, kdybych tam náhodou přišel...“ V jeho očích cosi zablesklo. Což tento muž nevěřil, že jedou na návštěvu? K večeru se vypravili Vinklárek a Kateřina k Holiči. Již se nevedli za ruce. Ale jejich oči byly stále více spojeny. Vinklárek vyprávěl o své činnosti. Jest potomkem vystěhovalců a nikdy nemůže zapome- nouti na svou českou zemi, na tisíce duší, které tam úpějí v otroctví, a proto občas se k nim podívá, knihu jim přinese a potěší a posílí je v jejich víře... Jest kazatelem na východním Slovensku, kde z různých krajů moravských se bratři spojují v touze, aby zase jednou došlo ke svobodě víry a svědomí... 39
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3