zvyklí, že někdy zůstává večer déle vzhůru, a mysleli, že se snad toulá s chlapci a vyhledává jejich přízeň. Ona však chodila o samotě a vždy to byly chvíle nejkrásnější, protože tu mluvila s Bohem a vzpomínala těch, kdo trpí pro jeho pravdu. Připravila se proto dobře. Vzala s sebou i něco na občerstvení, aby mohli uraziti veliký kus cesty... Měsíc vystoupil z mraků a Vinklárek popatřil do tváře své zachranitelky. Byla mladá, asi dvaadvacetiletá, plná odhodlání a veliké víry v tomto okamžiku... „Bůh sám tě osvítil a vedl. Jak se ti odplatím?“ „Takové věci nečekají na odplatu. Jen abychom unikli! Budeme-li ráno v Hovoranech, pak klidně půjdeme snad do Čejče. Tam znám Páleníkovy — byli jednou také vyšetřováni — — a snad pochopí, co by měli dělati. Kéž jim dá Bůh sílu, aby nás neodmítli od svého prahu! A kdyby odmítli, tedy se někde posilníme, třeba v hospodě — a snad nás někdo sveze. Uvidíme, kudy máme jiti...“ A zase jim cesta plynula, ale světla denního přibývalo. Bylo již jitro. V Hovoranech tu a tam lidé pohlíželi s podivem na časné poutníky, na nichž bylo viděti, že ušli již notný kus cesty. Za Hovorany je dohonil povoz. „Nechcete se svézt?“ „Jak bychom nechtěli! Kam jedeš?“ „Do Hodonína!“ Oči poutníků zazářily. Dívka s mužem vyskočili na prostý povoz. Po- 38 citovali každý kámen, o který zavadilo jeho kolo,
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3