Když se blížili ke Kyjovu, zasvitl měsíc a trhaly se mraky. Bylo nutno býti opatrným. Vyhnuli se polními cestami Kyjovu — a průvodkyně ukázala rukou: „Teď máme zase volnou cestu až k Misířínu a Hovoranům.“ „Ale kdy se vrátíš?“ „Na to se neptej. Naší starostí teď je, abys byl ty v bezpečí.“ Zase kráčeli, a ztlumeným hlasem vyprávěla dcera žalářníkova svůj životní příběh. Byla věrnou katoličkou, až ždánický farář sebral mnoho knih v rodinách a uložil je právě v přístěnku šatlavy. Kateřina ze zvědavosti jednou nahlédla do jedné, potom do druhé, až konečně přečetla všechny — znala Bibli kralickou... četla historii o utrpení církve... a když mohla, tedy těm, kdo byli v podezření, nějak pomohla. Ale nikdy neměla síly přihlásili se k nim jako jedna ze stádce Kristova. Až teď, když otec vyprávěl o vězni, který prý je kazatelem, nebezpečným predikantem, zastyděla se v hloubi srdce... Jiní vydávají se v nebezpečí života, přecházejí hranice, aby posilovali klesající, a ona se stydí, ano zapírá svou víru — a vydává se v Boží hněv, protože, kdo zapře Krista před lidmi, toho zapře Kristus na posledním soudu... Dlouho váhala, co má udělali, až včera, když otec přinesl zprávu, že Vinklárek má býti dodán do Brna k hrdelnímu soudu, viděla, že se musí již jednou rozhodnouti. Modlila se, aby jí Bůh dal sílu. Potom se přesvědčila, zda skutečně všichni spí. Rodiče byli 37
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3