S Vinklárkem se zatočil svět: jest to anděl nebo jest to lidská bytost? Sní, nebo jest to, co vidí, skutečnost? „Jsem také jedna ovečka rozptýleného stádce, dcera žalářníkova. Sledovala jsem, co se s tebou děje, a Bůh mně ukázal, jak ti mám pomoci ve chvíli nej těžší.“ „Ty —? Dcera žalářníkova?“ „Nediv se! Předivné jsou cesty Páně.“ Ženská ruka sevřela ruku Vinklárkovu a vedla ho z vězení. Venku se zastavili. Bylo chladno, dubnový večer nebyl právě nejpříjemnější a hluboká tma se vznášela nad krajinou. Žena okamžik naslouchala. Nikde nejmenšího pohnutí. Opět otočila klíčem v zámku a klíč vytáhla. „Bude jim to trvat dlouho, než se dostanou do šatlavy. Ti se překvapí, když klec bude prázdná! A teď rychle pojď!“ Vedla jej stezkou za městys, a bylo jasno, že zde zná každý kamének. „Pozor, tu je strouha, abys do ní nepadl.“ „Nyní trochu napravo, protože bychom nechali stopy v měkké hlíně!“ „A teď do lesa!“ Vinklárek mlčel. Co prožil, bylo mnoho i pro muže tak otrlého a zvyklého na nebezpečí, jakými prošel. Ohromovala jej neuvěřitelnost vysvobození. Ale není pochyby: ruka ženy dosud svírá ruku jeho — a jest to ruka měkká přes všechnu svou 36 pevnost, kterou svírala jeho pravici.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3