když mu podával kus chleba a džbán vody, prohodil významnou větu: „Zítra večer již tě obsluhovat nebudu. Ráno půjdeš do Brna před soud.“ Vinklárek neodpověděl. Temná budoucnost se blížila neodvratně. Když dozorce odešel, vězeň zapomněl na chléb a osvěžení a poklekl u otepi slámy, jež mu sloužila za lože. „Z hlubokosti srdce svého volám k Tobě, Hospodine ... Viz služebníka svého, který jest vydán na pospas svým nepřátelům... Tobě, Tobě samému a Tvé pravdě chci sloužiti po všechny dny života svého. Pomoz duši mé, která jest v zemi vyprahlé, kde není žádné vody... Ježíši Kriste, který jsi trpěl v Getsemane a na dřevě kříže potupnou smrt, dej, abych se nestyděl trpěti také za Tebe...“ Hodiny ubíhaly. Ponocný vyvolával nad spící krajinou půlnoc. A Vinklárek dosud klečel u svého lože a modlil se. Vtom jej vyrušil, ano zděsil, zvuk. Někdo vsunul opatrně klíč do zámku šatlavy, odemkl zámek, a bylo slyšeti, jak se dveře tiše otevřely. Do vězení vstoupila postava. Dušeným hlasem se ozvala dřív, než mohl Vinklárek vykřiknouti. „Chovej se tiše!“ „Kdo jsi?“ „Neptej se! Přináším ti osvobození.“ Ruky Vinklárkovy se zmocnila ruka jiná. Byla to ruka ženská. „Neztrácej času a pojď za mnou!“ 35
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3