PAVEL VINKLAREK (1724) Ždánický pan farář byl radostně rozrušen. Dlouho prohlížel tvář Nevřelovu a nechtěl věřili svým uším. Před ním stál chalupník, kterého měl v podezření, že je nakloněn kacířství, a teď po jeho slovech ho v duchu odprošoval za křivdu, na něm páchanou. Zvěst, kterou Nevřela přinášel, ukázala, že tento v sebe uzavřený člověk není tím, zač jej pokládal farář i jeho předchůdce. Oddaný syn svaté církve chce přiložiti ruku k dílu, aby se kacířství v kraji nešířilo, ale bylo vymýceno. „Věc, která mne k vám vede, velebný pane, je moc důležitá. Viděl jsem na vlastní oči, jak cizí člověk jde od Slavkova lesy ke Ždánicím. Bylo mně to hned podezřelé, protože se ohlížel na všechny strany, a bylo vidět, že není nějak bezpečný. Sledoval jsem ho až k Pacasům. To mně stačilo; vždyť vědí, co Pacasovi jsou. Kolikrát jsem byl sám v nebezpečí, aby mne nedostali do svých spárů! Nikdy nemluví otevřeně, ale jejich narážky byly jasné. Mám oči, abych viděl... Proč tak často schází na mši svaté — a kdy jste je měl u svaté zpovědi? Ten cizinec jistě měl spadeno k Pacasům, protože jsou kacíři...“ „Co povídáš, je pravda, ale nestačí. Viděls cizince, a ten šel v Pacasům. Což, když tam šel jen k vůli nějaké obyčejné věci? Víš, jak to nedělá dobře, když svátá církev někomu křivdí..." A farář 29
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3