takové rodiny! Čejka se stane postrachem a svůdcem věrných v Rozseči. Zastraší je, zlomí jejich odpor — a nám je každá duše tak drahá... Ubývá nás... a nesmí ubývati, když má přijíti svoboda!“ „Promluvím s ním, až sem přijde pozítří,“ sliboval Šimek. „Bojím se, aby ti něco nenadrobil...“ „Děj se vůle Páně! A kdy se sejdeme, abychom se potěšili? Byl jsem nedávno ve Sloupnici a setkal se s kazatelem Danielem Stránským. Ten nalil nové naděje do mé duše. Je to Boží muž, a děkoval jsem Bohu, že nám dává takové odvážné služebníky, když jich ve vlasti nemáme...“ „Sejdeme se tedy u Švandů. Je to na pokraji vesnice, — a kdyby si nás náhodou někdo všiml, tedy nás neprozradí. Domácích se báti nemusíme. V Proseťíně a Čtyř Dvořích se dosud držíme z Boží milosti statečně.“ Pelíšek nabádal k opatrnosti. Poradil ostatním, aby své knihy rozdělili do různých skrýší a před nejistými sousedy se měli na pozoru. V pondělí ráno odvedli drábi Prudkého na Kunštát, a odtud do Brna na Špilberk, aby se odpovídal ze své víry, že bude dovoleno dvoje náboženství. Když se po půl roce Prudký vrátil a přátelé se ho ptali, jak se měl, jen mávl rukou a pohnutě pronesl: „Pán Bůh mne v pokušení a soužení posiloval. A s jeho pomocí tady to nikdy jiné nebude, i kdyby mne desetkrát odvedli na Špilberk.“ 28 A jeho ruka spočinula na srdci.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3