a jak ho vyslýchali na Kunštáfě na zámku; jednou k nám přišli vojáci s páterem, už nevím, jak se jmenoval, a všecko v domě prohledali, mne vyhodili s postele a našli nějaké knížky. Dědečka odvedli potom svázaného, a když se vrátil, hořce plakal... Ale již otec k vůli pokoji do kostela chodil, a já si držím svou víru, jak mě jí naučila maminka. Ta byla katolička ze Sulíkova. Často se mně však zasteskne, proč to všechno má být... Zdá se mně, jako bych byl ztracený... Rád bych si něco přečetl, ale není z čeho, a člověk je skoro jako zvíře — jen se stále stará o to, jak by uhájil ten kousek chleba pro sebe a rodinu... Chci mít pokoj. Co zmůžeme proti přesile? Co bylo, bylo, a už se nikdy nevrátí... To máte tak, jako s tou vodou v potoce. Přiteče, odteče — a již jí nechytíš...“ „To je právě otázka,“ odpověděl Prudký. „Voda přijde, odejde a nevrátí se. To jsme my lidé. Ale jiného je, když se zboří mlýn, který na té vodě pracuje, a my řekneme, že se již nikdy nevystaví. To je právě ten omyl... Kdyby tuhle Šimek, nedej Pán Bůh, vyhořel, tedy by se pokusil mlýn zase obnovit. Nejdřív by to byl jen malý mlýnek, potom by ho rozšířil, a nevzdal by se naděje. Tak je také s námi. Vzali nám svobodu, a my se musíme přičiňovat, abychom ji znovu získali...“ V očích Čejkových zableskl oheň. „Máš štěstí, že tě nikdo neposlouchá, kdo by to donesl na Kunštát. Prosím tě, co máš se svobodou? Bude snad zrušena robota? Nebudeš muset nic odvádět vrchnosti? Anebo chceš snad, aby byly 25
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3