nesahal. Udělali si práci na svém a na panském, a vždycky jim zbylo trochu času, aby si přečetli knížku; v neděli jich do kostela nikdo nehonil, šli tam dobrovolně, a měli kostel hezky doma... Nikomu nepřekáželi a nikoho neutlačovali; až potom přišla na ně tahle pohroma... To, co říkáš, je jako by beránek kalil vodu vlkovi...“ Čejka se usmál. „Snad chceš říci, že berani trkali do všech, kdo s nimi nesouhlasili? To byla ta svoboda, po které někteří vzdychají! Dřív také se muselo poslouchat. Není to, jak říkáš. A pro několik zbloudilců potom trpí celý kraj do třetího a čtvrtého pokolení...“ „Nezapírám, že jsem z rodu, který byl podle tebe kacířský. Ale tvůj rod byl kacířský také. Ještě tvůj děd nechodil do kostela do Kunštátu, ale na služby Boží „pod obojí“ v Olešnici. A z Rovečného, Bolešína, Víru, Věstína, Věstínka, Třesného, z Pro- setína, Louky, z celého kraje nechodil do kostela do Kunštátu nikdo, protože měli kostely své, bližší a tam se těšili slovem Božím jako horliví křesťané. Kostel byl vRovečném a v Olešnici; v Prosetíně se konaly služby Boží... Ve Veselí, v Jimramově, i v Kunštátě býval sbor... Vždyť z Kunštátu pocházel rod Husova učedníka Jiřího z Poděbrad, českého krále...“ Do hovoru se vmísil rezsečský Stloukal: „Prudký má pravdu; vlastně jsme my všichni z toho ducha, jak říká tuhle Čejka, kacířského. Ještě 24 se pamatuji, jak můj děd nikdy do kostela nešel
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3