Vzpomínalo se na poslední události v rozházených vískách. Na Kunštátě dostali nového správce a s obavou čekali, jak s nimi bude zacházeti. Robota byla těžká, zvláště když si vrchnost smyslila, aby se pracovalo až v Kunštátě a ne na dvoře Lamberku u Olešnice, který byl blízko. Čekali, kde se bude v zimě letos kácet dříví, a kam je budou odvážet. Jistě to bude někde v revíru rozsečském nebo u Hodonína; ale jen kdyby jim neukládali voziti dříví až někam do fary v Sulíkově nebo snad za Kunštát! U farářů se jim nikdy nedostane přívětivého přijetí, když řeknou, odkud přijeli. Jídlo si vezmou s sebou; nadávek, že kacířům se musí ukázat silná pěst, se nenajedí... Rozsečský Čejka věděl příčinu těžkých časů. Bylo to skutečně kacířství, jež přivedlo kraj na pokraj záhuby. Církev má pravdu: musí nás vésti, abychom nezbloudili a aby každý nevěřil, co si sám vymyslí nebo co mu někdo napovídá... Pořádek musí být. Nevinní ovšem trpí s vinnými... A při tom pošilhával na Prudkého ze Čtyř Dvorů, který dosud mlčky naslouchal. Prudký vybuchl: „Jsi si tím skutečně jist, že příčinou našeho utrpení jsou kacíři? To ti řekl páter Johannes v Kunštátě, protože to je to jediné, co vždycky vykládá v kostele místo slova Božího. Ty to opakuješ, to se rozumí, když za tvou dcerou chodí kostelníkův syn. Ale podívej se: za starých dob, těch kacířských, bylo u nás přece lip. Naši dědové se také napracovali, jen co je pravda, a jejich chlebíček byl hodně tvrdý, ale přece jim do svědomí nikdo 23
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3