NEUHASÍNAJÍCÍ NADĚJE. (1710) Ve mlýně u Šimků pod louckým dvorem u Pro- setína bylo živo. Nebyl to mlýn velký, jako jsou na Svratce v Koroužné nebo ve Štěpánově, kde hučí proudy vod po celý rok. Živil své jedno složení úzkým potokem, jenž vytékal z louckého rybníka. Ale hospodáři sem jezdili rádi. Snad jim byla cesta do Prosetína pohodlnější nežli trmácení úzkým úvozem do údolí Svratky; ale spíše raději viděli mlynáře Šimka. Byl to zvláštní člověk, přívětivý ke všem, ale přece poctivě otevřený, i když někdy řekl méně nežli bychom čekali. Bylo na něm viděti, že jaksi stojí výše nad svým okolím; pěkně se vyjadřovala skoro byste mysleli, že hodně čte, kdyby čtení knih nebylo zakázáno, protože kacířské byly pobrány a jiných v širokém okolí nebylo. Na jeho slovo bylo lze spolehnouti. Slíbil-li, že hospodář bude mlíti v úterý, mohl přijíti určitě v úterý; nepřišel-li sám, jistě dostal mouku ze svého obilí, pěkně roztříděnou a dobře naváženou. Dnes se sešlo před mlýnem několik hospodářů jako na zavolání. Již dávno si vyřídili svou věc, ale nechtělo se jim domů. Byl jeden z krásných podzimních dnů, kdy je volněji, po práci na polích, a jasné slunce jakoby naposled ožilo před zimou. Pod lipou seděli muži na kládách a hovořili. Byli tu hospodáři z Prosetína, z Rozseče, někteří z Louky a dokonce 22 jeden ze Lhoty.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3