brumovskými. Tam jsme již hodně pomíchaní — a vedle pevných jsou vlažní a dokonce zjevní nepřátelé slova Božího.“ „Pánu Bohu buď poručeno — a tobě Pán Bůh odplať!“ „Neděkuj. Dostali jsme od Matěje víc než mu můžeme dáti. Jen aby bratr Stránský byl v bezpečí!“ „O to se nestarej. Věřím, že jej Bůh bude chrá- niti i nadále. Ale mám obavu o bratry v horách. To nás musel někdo zradit. Matěj již tam nesmí veřejně chodit. Na mlýnech by ho někdo poznal a jistě udal. Ale snad i tam Pán Bůh pomůže — Jemu budiž všechno poručeno.“ „Zítra ti řeknu, co vzkazuje Matěj. Bude na tě hrdý, že jsi tak vzdorovala.“ „Kdo by nevzdoroval, když jde o lidskou duši?“ Matěj Maxa jakoby do vody zapadl. Uplynul rok, potom druhý, a mlýnek v Morkůvkách vedla jeho žena. Vždy měla dosti práce, i když v Kloboukách vyrostly větrné mlýny dva a v Brumovicích jeden. Staří přátelé na Maxu nezapomněli. Až potom, když kloboucký vrchní náhle zemřel a šafář byl přeložen až do Bošovic, pojednou se Maxa objevil ve mlýně. A ku podivu, nikdo z jeho dobrých známých ho nevítal, že se dlouho neviděli. Maxa jen stiskl ruku příchozím a suše děl: „Pán Bůh vám to odplať, co jste mně v mých úkrytech prokázali! Nikdy vám toho nezapomenu. A bratr Stránský vzkazuje, abyste byli i dále stálí a nepohnutelní u víře.“ 21
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3