shledání. A volali úpěnlivě, aby se jim dostalo svobody a aby jí byli hodni... Když vstali a Mikulecký jim podával ruku, jeho kabát se rozevřel a pod ním se objevilo cosi rudého. „Tatínku, to je vaše krev na košili?“ „Co jiného, milý hochu? Toto znamení svých ran jsem si přinesl na památku, jak mne nutili, abych se zpronevěřil pravdě a touze po svobodě...“ V hlubokém mlčení stáli přátelé kol Mikulec- kého. Košile jeho byla zrudlá suchou krví. Ale syn již přinášel košili novou, čistou a hebkou. „Hned zítra ji vypereme, aby vám nepřipomínala, co se s vámi dělo!“ „Nikoliv, milý synu! Tuto košili nebude jižpráti nikdo! Tak, jak jest zkrvavěná, mně ji dáte do hrobu, aby volala k Bohu o pomstu, jako krev Ábelova!“ Když opouštěli přátelé Mikuleckého statek, byla hluboká tma. Ale všichni viděli Mikuleckého krev, svědectví vnitřního ohně, neuhaslého a vítězného ve tmách. 236
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3