ani tajného predikanta, který se podle udání z Nového Města prý tam skrývá. Vrchní svou zprávu zřejmě zmírnil. Vzpomínal na hrozivé tváře morkůvských a jeho myslí problesklo, že mohla prohlídka dopadnouti velmi špatně pro něho. Snad by se potom někdo z morkůvských dostal na šibenici, ale jemu by to již neprospělo. Nerad by ještě jednou byl pověřen takovým nepříjemným úkolem ve vesnici, kde je půda tak sopečná... A skoro současně se do mlýna morkůvského, zatím ztichlého, vloudil stín. Mladý Krhánek se nejprve přesvědčil, zda není svědka, který by poslouchal jeho slova, a potom se krátce zeptal Maxové: „Je dobře ukryt?“ „Odešel do polehradických lesů — k Hložku. Však víš, kde to je. Je tam pěkný loch, kde se skryje bezpečně.“ „Podívám se v noci za ním a donesu mu něco, co by mohl potřebovat. Noci budou zakrátko chladné — a trochu vína s vodou uhasí žízeň. Knihy máš schované?' Maxová s klidem odpověděla: „Těch nikdo nenajde. Řekni Matějovi, jak to dopadlo. Dá Pán Bůh, že se teď tak brzy neodváží, když viděli, že je to marné.“ „Člověk nikdy neví. Stačil by jeden zrádce, a byli bychom ztraceni. Ale z našich lidí můžeš mít radost. Měl jsem strach, že se na vrchního a dráby vrhnou. Na ty můžeme spolehnout. Hůře by bylo, 20 kdyby se někdo z radosti nepozorně prořekl před
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3