jim to ve zlé. Nečinili tak, abych byl, jako jsou oni, ale že jim mne bylo líto v mém utrpení...“ Potom si dal vyprávěti, co se odehrávalo za jeho nepřítomnosti ve Sloupnici. Syn chtěl na- značiti, že statek se drží a neupadá, ale otec mávl rukou a suše odvětil: „O to dnes nejde. Trpěli jsme pro větší věci nežli je hospodářství, a kdyby bylo potřebí, tedy budu i žebrákem, jen když budu svobodným člověkem... O tom, jak jste byli pevní, mně vyprávějte! Nepoddali jste se?“ Někdy zrak jeho zahořel hrdostí a uspokojením, když slyšel, jaké byly odpovědi bratří u soudu. Věděl, že nikdo z nich mu nepřitížil v nejmenším, ale ještě větší radost měl, že své víry nezapřeli. „Ano, tak se to patří! Vždyť Hus nás učil, abychom se pravdy drželi a ji hájili až do smrti...“ A zase jeho oko zesmutnělo, když mu vyprávěli, jak ten nebo onen zakolísal ve své víře. „To jest nebezpečí světa. Pachtí se za statky viditelnými, a ty cennější, které se nevidí, propadají... Otroci! Od takových pohrom nechť nás Bůh vysvobodí především!“ Dlouho do noci se vyprávělo. Mužové slzeli, když se Mikulecký vracel ke svým posledním třem letům. Konečně se rozcházeli. „Pomodlíme se!“ A všichni děkovali Bohu za posilu, které se dostalo Mikuleckému v jeho zkoušce, i za šťastné 235
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3