zaskočena a že budou znovu vedeni tam, kde úpí Mikulecký... Jejich úžas stoupl, když viděli, kdo se octl mezi nimi. Mladý Mikulecký a Dostál vedli starce zesinalého obličeje, v roztrhaných hadrech, vyhublého na kost. Jan Mikulecký se vrátil! První k němu přiskočil znova jeho syn. S výkřikem, plným radosti a bezmezného soucitu, objal otce a dal se do usedavého pláče. „Milosrdný Bože, milosrdný Bože, ti vás zřídili!“ S úžasem se shrnuli kolem starce všichni, a dětsky jemně, bratrsky láskyplně jeden po druhém podával mu ruku. Mikulecký stále uprostřed nich, jako ve snu, patřil na všechny. „Tedy Bůh mne slyšel — a připravil větší radost, nežli jsem mohl od něho žádati... Nezpronevěřili jste se, jak vidím... Jste zase pohromadě. Bohu buď za to čest a sláva...“ Potom si sedl a vyprávěl. Trhaně, skromně líčil, co vše v žaláři vytrpěl. Kolikrát byl vyslýchán, kolikrát mučen... Bez počtu ran dostal karabáčem a holí, často jej museli odnésti v bezvědomí a potom mučili hladem a žízní... „Byla to veliká milost Boží, že jsem směl trpěti pro pravdu a že jsem se nepoddal... A viděl jsem, že i ti, kdo nejsou s námi téže víry, přece mají srdce. Dostalo se mně leckdy útěchy a povzbu- 234 zení. Radili mně, abych se poddal — nebral jsem
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3