jest temno, útisk nepolevuje, jejich síly jsou již namnoze vyčerpány... Zbývala by ještě jedna cesta: odejiti do ciziny, kam se uchýlili mnozí k vůli svému svědomí. Slova se ujal Šplíchal. „Pamatujte si, že u Boha jest tisíc let jako jeden den a jeden den jako tisíc letí Nepřestaneme věřiti, že Bůh se nad českým lidem smiluje... Zase vzejde svoboda... Vždyť dvě stě let se museli naši otcové prodírati nesnázemi od doby Husovy až k majestátu krále Rudolfal A i když ta jejich svoboda trvala jen na krátko, přece nám Bůh ukazuje, že i my musíme čekati a býti věrní, pevní, nevzdá- vati se pravdy a svobody...“ „Co by řekl Komenský, kdyby viděl, jak jsme rozprášeni, malomyslní! Pamatujme na jeho slova v cizině.. í To mluvil k nám, kteří jsme zůstali ve vlasti... Ti bratři, kteří odešli, zachovají svou víru, ale bojím se, že za čas utonou v moři ciziny, a snad jejich potomci se již k nám nebudou hlásiti... Převraty světa jsou strašné... Zachováme-li svobodu svědomí a při tom jazyk, bude to ještě více před Bohem, než abychom se zřekli vlasti a národa, do nichž nás Bůh postavil...“ „Jen abychom nebyli jako ti Samaritáni ve svaté zemi, kteří byli na konec posměchem všem, nenáviděni od Židů a nepochopeni od cizinců...“ Zatím, co se takto zabývali budoucností, zachmuřenou a bez světla, otevřely se dveře. V úleku očekávali přítomní, kdo vstoupí. Hrůza je objímala, že stráž, jež byla u domu, byla snad 233
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3