232 A ve Sloupnici nebylo jednoho shromáždění, aby bratři v něm nevzpomínali na modlitbách na svého vůdce u víře a v utrpení... Ku podivu, hospodářství Mikuleckého při tom neupadalo. Sousedé našli vždy čas, aby vypomohli, pole zorali, obilí naseli, seno sklidili, úrodu přivezli, někdy i pozdě v noci, když sami klesali únavou pod vlastním břemenem. A farář sloupnický neupomínal ve statku o desátek, jak tomu bývalo za starých dob. Byl prý vždy řádně odveden, ačkoliv rodina Mikuleckého o ničem nevěděla... Rozpolcen se takto vlekl život, den za dnem, plný práce a naděje, nad kterými vítězil smutek s beznadějí... ♦ Jednoho večera se opět konalo u Mikuleckých shromáždění. Upustili od svého zvyku, aby se scházeli u Šplíchalů, a usuzovali správně, že v domě, jehož hospodář jest v Chrudimi ve vězení, se nikdo neopováží předpokládali nedovolené schůzky. Tak zde byli, nalomení, ale nedolomení, se tmou smutku v duších a přece jiskrami odhodlaní a pevnosti v nitru, mužové, kteří zápasili s živly přírody méně nežli s mocnostmi duchovními, Šplíchal, Bartoň, Janecký, Škeřík, Dostál, a vedle nich dokonce hosté ze Džbánova a Jehnědí, ano až od Bučiny, z Heřmanic, radíce se, se složenýma rukama v modlitbě. Nemluvili mnoho, spokojovali se svou blízkostí. Srdce vycítilo, co všichni prožívají. Jaká je budoucnost jejich a jejich rodin? Kolem
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3