vání odcházeli nezlomeni, se vzdorem a odhodláním v srdci. Jen Mikulecký se nevracel, a zprávy o něm přicházely stále smutnější a truchlivější. Zdálo se, že jeho jméno jest spojeno navždy s beznadějí... * Přiblížila se zima, za ní nový rok a zase zima, a potom třetí, a Mikulecký úpěl v žaláři. Shromáždění se konala u Šplíchalů. Bylo potřebí zvýšené opatrnosti a bdělosti, ale zdálo se, že nepřátelé volí novou cestu. Byla to ve vesnicích cesta laskavé domluvy, osobního častého styku, zatím co ve vězení se setrvávalo při nejhorším násilí a útisku. Šplíchal přinesl z Chrudimě novou zvěst. Mikulecký zřejmě schází. Trpí občas hladem, jeho šat je celý rozedrán pod ranami, které za tři léta vězení vytrpěl. Ale jeho duch jest nezlomný. Nemůže prý se zpronevěřiti pravdě, nepodlehne násilí. Svoboda prý přijde a musí se vybojovati i největší obětí... Již spousta papíru byla popsána protokoly o jeho vyšetřování, jež se stupňovalo, ale nepřinášelo žádného výsledku. I v Chrudimi se vyprávělo o tomto muži, a nejednou pod okny vězení se ozval povzbuzující hlas: „Pán Bůh tě posiluj, Mikulecký!“ Dokonce i srdce cizích lidí, oddaných církvi, se svíralo při zprávách o utrpení sloupenského sedláka, starce se srdcem mladickým. Členové rady bezradně krčili rameny, když se přivedla řeč na Mikuleckého. 231
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3