Ještě nedokončili, když zvenčí zazněl výkřik: „Již jdou! Utecte!“ Světnice osaměla a zesmutněla. Jen starý Mi- kulecký zde stál v očekávání věcí příštích. Ani se s přítomnými nerozloučil, jen dvěma nejbližším podal pravici. A již se dveře hřmotně otevřely a uprostřed světnice stáli tři drábi s dvěma misionáři. „Vydej knihy!“ „Hledejte si je, zda jaké naleznete!“ Karabáč zasvištěl. To jeden z drábů se rozpřáhl na Mikuleckého, a ten se chytil za tvář. Ďinula se z ní krev. Tři hodiny trvala prohlídka. Ve světnici, v kuchyni, ve chlévě, na půdě, v zahradě, ve sklepě, všude všechno zpřevraceno, rozkopáno. Podlaha vytrhána. A misionáři drželi v rukou jedinou bibli, tu, ze které Mikulecký před chvílí četl svým přátelům. „Přiznej se, kde máš ostatní kacířské spisy!“ „Ďekl jsem, abyste hledali. Hledali jste a našli jedinou. Co mám více říci?“ „Kde jsou knihy ostatních ve Sloupnici?“ „To jest věc jejich a nikoliv moje.“ Zase padaly rány na hlavu starcovu. Prohlídkou se neskončilo všechno. Když odváděli Mikuleckého, zkrvaveného a zemdleného, přes Sloupnici k Litomyšli, celá vesnice přihlížela smutnému divadlu. I katolíci, odcizení věrou, ale přece lidsky blízcí, svírali v bolesti pěstě. 228 Jejich člověk trpěl pro něco, čemu nemohli roz-
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3