není stejně pevný. Nesmíme se holedbati, že všechno přestojíme... To je milost Boží, abychom neklesli a aby neklesli jiní...“ „Jak se budeme shromaždováti, když k nám dají vojáky do domů? Týden nebo měsíc se to snese — ale což, kdyby to trvalo ještě déle?“ Mikulecký hluboce přemýšlel a potom jako těžké závaží padla jeho slova: „O to jde, abychom nezapírali pravdu... Bůh by nás musel trestat pro nevěrnost, a každá zpronevěra dává špatný příklad jiným. Nejsme odpovědni jen za sebe, ale i za ostatní kraj. Co by nám řekli naši otcové, kteří si počínali tak hrdinně, kdybychom my ze strachu, třeba na oko, zrazovali pravdu ? Běda tomu, skrze koho přichází pohoršení ...“ „A právě nyní má k nám přijíti návštěva ze Sas od bratří! Jen aby nepadla do rukou nepřátel!“ Tísnivé ticho se rozestřelo ve světnici. Mikulecký přistoupil ke kamnům a odsunul pod nimi desku. Z otvoru vysunul bibli, otevřel ji a četl pohnutým hlasem žalm: „Bože silný pomst, Hospodine, Bože silný pomst, zastkvěj se! Zdvihni se, o soudče země, a dej odplatu pyšným! Až dokud bezbožní, Hospodine, až dokud bezbožní budou plesati, řeči vynášeti a hrdě mluviti, honosíce se, všickni činitelé nepravosti, lid Tvůj, Hospodine, potírati, a dědictví Tvé bědovati, vdovy 226 a příchozí zabíjeti a sirotky hubiti, říkajíce: Ne-
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3