Mlčeli. Až za dvorem šafář rozvázal. „Víte, chlapi, že ta ženská má pravdu? To je nějakýho týrání — a člověk ani neví, proč to vlastně je. Nějaký farář z hor si smyslí, někoho udá — a my musíme dělat takovou práci...“ „Což, tys na to zvyklý a už jsi něco prodělal, ale co já, když tu ženskou znám od maličkosti? A je to pořádná ženská----------nikdo nikdy nemohl na ni říci nejmenšího. Pracovitá jako kůň, čistotná, nikdy žádných klevet od ní člověk neuslyší — a pro muže by šla do ohně." „Tak proč jsi bil její děti?" „Mne to ani nenapadlo. Děti vřískají a ještě se pletou do věcí, po kterých jim nic není. Tak jsem se nějak zapomněl — a myslel jsem, že snad něco prozradí...“ „A málem bys nám býval pěkně zatopil. Což, kdyby býval někdo ti dal z těch sedláků motykou? Ani jeden by z nás neodešel živý do Klobouk...“ „Je to práce" povzdechl šafář. „Nejlíp je dělat jen to, co musíš dělat. Když mám hledat, budu hledat, když bít, tedy budu bít, ale víc neudělám ode dneška ani za mák.“ Večer psal vrchní odpověď brněnskému soudu, že pátrání po Maxovi bylo bezvýsledné. Celá vesnice dosvědčuje, že již delší dobu není v Morkův- kách, a bývá to jeho zvykem, že jako mlynářský vždycky odchází na několik měsíců, aby si něco přivydělal. Ačkoliv byla provedena přísná prohlídka ve mlýně a okolí, nebylo možno vypátrati ani Maxu, 19
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3