k jiným důvěry a bratrské lásky, která by nás učinila silnými v pronásledování. Seidl proto zahynul. Věřím, že Pán Bůh byl jeho duši milostiv, ačkoliv v posledních dnech velice pobloudil od víry. Ale jak se měl za života? Jeho knihy byly zatraceny, žena a děti se od něho odvrátily, a my — — —“ Kořenský mávl rukou jako v odsouzení sebe sama a svých přátel. Všichni zde stáli v pokoře, se zármutkem nad sebou a nad nesplněnými povinnostmi k bratru, který odešel navždy v potupě... Nastalo veliké, tísnivé mlčení. Na konec Bubela protrhl jeho černý mrak slovy: „Zde nám může pomoci jen Pán Bůh sám... Modleme se!“ A shromáždění pokleklo. Nejprve Bubela, potom Kořenský, pak Pilát, Horyna a ještě ostatní vyznávali svou vinu. Prosili Boha, aby je spojil větším bratrstvím, aby jeden za druhým stáli, jeden druhého ostříhali, a aby jim prominul, kde tuto svou povinnost zanedbávali a nebyli strážnými pobloudilého bratra... Prosili i za ty, kdo nejsou přítomni ze strachu nebo opuštěnosti... A úpěnlivě žádali, aby Bůh chránil své stádce rozprášené, bez vůdců, spoléhající jen na svého nebeského Pána a vůdce...“ Když se rozcházeli, každý nesl ve své duši slib, že se navzájem neopustí, ať se děje cokoliv. Jejich stisk ruky byl tak srdečný, jako nikdy před tím. Cítili, že Josef Seidl posloužil těm, kdo k němu patřili, i když se od nich odloučil. 224
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3