stižen tam, kdy my jsme se dovedli lépe ukrývati, nás měly učinit milosrdnějšími; my jsme však nedovedli nésti jeho břemeno a tak plniti zákon Páně... Věřte, líto je mně ho, velice líto, a bojím se, aby jeho krev na nás nežalovala před soudnou stolicí Páně, když budeme vydávati počet ze všeho, co jsme zde působili... Vím, že máme každý svých starostí až nad hlavu. Ale není naší povinností, abychom právě proto jeden s druhým ještě více drželi a jeden druhému pomáhali? Vždyť naši otcové se jmenovali Jednota bratrská — a tím bratrstvem musíme zůstati, chceme-li se ubrániti povodni, která se na nás přivalila...“ „Také jsem na to myslel, bratře Bubelo... Ale přišel jsem k tomu poznání, když již bylo pozdě. Tu již Josef si nedal říci, a v jeho srdci hořel jen plamen vzdoru... Snad právě proto, že tolik trpěl, chtěl ukázati svou víru... Jenže této víry na konec měl málo. Měl jen odpor, vzdor, a s tím člověk nemůže vystačiti. Zděsil jsem se, jaké měl na konec myšlenky. Beránek Boží, který za nás byl obětován, pro něho již ani nebyl. Žil jen ze zákona Mojžíšova — a zákon vede k smrti, protože všichni potřebujeme milosti a lásky... Ale vím, že jsme se proti klesajícímu a bloudícímu bratru všichni prohřešili ...“ „Je to pro nás těžkou školou, a musíme se v ní něčemu naučiti“ — pronesl zamyšleně a skoro modlitebně Pavel Kořenský. „Tak se mně často zdá, že příliš spoléháme sami na sebe. Sami bojujeme s protivenstvím, sami se chráníme, a skoro nemáme 223
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3